Ráno po snídani nakládáme kola, balíme věci a ve 12 hodin opouštíme Palau. Přesunujeme se do přístavu v Olbii. Následuje nekonečné čekání na zpožděnou loď. Je 17:45 a náš trajekt s více jak 2 hodinovým zpožděním zvedá kotvy, spoušťí motory a vyplouvá směr italské Livorno. Před sebou máme zhruba 7 hodinovou plavbu a poté transfer přes Itálii a Rakousko do České republiky. Takže sbohem Sardinie...
Dnes nebouráme stany, takže je ráno pohodička. Sluníčko opět svítí na plné pecky. Každý z účastníků zájezdu se realizuje po svém, já jedu (samozřejmě na kole) navštívit "milionářský" přístav Porto Cervo. Najedu 35km vlnící se pobřežní silničkou a jsem tu. Odevšad dýchá přepych a luxusních jachet kotví v přístavišti bezpočet. Některé jsou skutečně milionové; něco, co běžný smrtelník nikdy neokusí. Pomalu se obracím zpátky do Palau. Dávám vale mořskému břehu a mířím na Arzachenu. Nevím proč, ale myslel jsem si že budu hodně stoupat, opak je však pravdou. Nějaké to nahoru se sice objeví, ale není to nic hrozného. Vlastně až do Palau držím rychlost nad 21km/h. Je už zase hrozné vedro, což vynikne o to víc, když vlezu do nějakého klimatizovaného obchůdku při pořizování nákupů. Jsem zpátky v kempu a zbytek dne věnuji relaxu.
Zdá se, že dnes bude opět horko (v 11hod je 26stupňů a šplhá to výš). Začínám návštěvou městečka Santa Teresa di Gallura a mysu Capo Testa. Nádherné divoké útesy jsou to pravé a maják je majestátní korunou. Pak znovu do hor na Bassacutenu a Arzachenu. Potvrzuje se předpoklad vražedného horka, po sérii stoupání jsem propocený do poslední nitky. A aby toho nebylo málo silnice z Arzacheny do Palau je sice maximálně romantická, ale jsou na ní brutalní stojky a stejně brutalní sjezdy. Konečně je tu Palau a kemp Baia Saraceno, kde zůstáváme i následující noc.
Ráno je obloha doslova vymetená, ani jediný mráček nehyzdí její blankytnou vznešenost. Vydávám se do hor a řeším dilema jak obsáhnout dva cíle, které jsou každý na jinou stranu. Zatím jedu směrem na Témpio a k prvnímu cíli, jímž je Valle d'Luna. Než ho uvidím musím vystoupat poměrně brutalní kopec, ale vynaložená námaha je odměněna fantastickým pohledem na chaoticky nakupené žulové balvany. Původně jsem se chtěl odtud vrátit a jet k druhému cíli Costa Paradiso, ale neodolal jsem si Valle d'Luna projet a proto měním plán. Pokračuji na Vignolu. Vysupím si další kopce, sjedu k moři, minu dnešní kemp Baia Blu La Tortuga a fičím k Costa Paradiso. Jedná se o romantické pobřeží červených skal a divokých pláží. Mám už toho dneska dost, a tak až dolů k moři nezajíždím, jen pokoukám zhora a obracím se zpátky...
Začínáme z městečka Osilo ve výšce 650m.n.m. Jako obvykle fouká vítr jako zběsilý, takže sjezdy z kopců, které v potu tváře vyšlapeme, se utopí ve větrných poryvech a je potřeba šlapat i při jízdě dolů. V Nuvi odbočuji na tu delší a náročnější variantu dnešní trasy a jedu přes horská městečka Martis, Laerru, Bulzi a Sédini. Následně se mi do cesty staví uzavírka, ale ignoruji ji a prosvištím až k místní atrakci L'Elefante - skály ve tvaru slona. Následuje romantické Castelsardo s obrovským opevněným hradem. Konečně se mi podaří dostat se i k nějakým nuraghům a udělat fotky těchto kamenných mohyl. Končím kousek od Valledorie v krásném International campeggio.
Díky tomu, že v kempu La Mariposa zůstáváme i další noc, je dnes volný den. Já jedu prozkoumat výběžek Capo Cáccia. Už tradičně příšerně fouká, takže si znovu připadám více jako bojovník s větrnými mlýny než jako cyklista. Ale pobřežní útesy na Capo Cáccia jsou úžasné. Dalšími cíly mé výpravy jsou Torre del Porticciolo a Torre Bantine Sale. U obou strážních věží jsou i krásné pláže, ale je moc větrno na vodní hrátky v moři. Místo toho zastavuji v restaurantu na jídlo a pak se už vydávám zpátky. V kempu zjišťuji, že stan je doslova obalený pískem jak fouká a že písek je doslova všude, kde vůbec může být. Daň za kempování u moře...
Startujeme ze starobylé Bosy opět do krásného slunečného dne. Já jsem se rozhodl pro cestu podél pobřeží, abych si užil výhledů na útesy, moře a pláže. Přestože je tato trasa deklarována jako "lehká", stoupání jsou tu výživná a ve vedru, které panuje, pěkně úmorná. Zjišťuji, že i dnes se docela trápím. Navíc jedu bez vody, protože jsem si ráno v kempu nabral odsolenou a ta se opravdu pít nedá. Zachraňuje mě až Alghero, kde zastavuji v restaurantu na jídlo. Pak se jedu ještě trochu projet a už mířím do kempu La Mariposa, kde při stavbě stanu zjišťuji úplnou destrukci nosné tyče. Oprava se moc nedaří. Stan sice stojí, ale velká sláva to není. Alespoň že zde zůstáváme dvě noci a zítra ho tedy nemusím bourat a stavět znovu.
Stan noc vydržel, tak uvidíme dál. Dopoledne se jedu podívat k Putzu Idu, které je vyhlášené jako ráj plameňáků. Bohužel jezera jsou vyschlá, a tak žádný plameňák není k vidění. Poté dávám horský okruh přes Bonarcado, Santu Lussurgiu (mají tady podobného Krista jako v brazilském Riu) a Cúglieri do Santa Catariny. V kopcích se tentokrát strašně vytrápím, ale sjezd si užiji dosytosti. Zítra se asi budu šetřit, protože dnešní blamáž ve stoupáních byla hrozivá...
Dopoledne přejíždíme autobusem z východního pobřeží Sardinie na západní, takže cyklistika přichází na řadu až po poledni. Ještě než se vydám na kolo, mám další nehodu: tentokrát na stanu. Poryv větru mi složil ještě nepřikolíkovaný stan tak nešťastně, že se mi zlomil jeden z nosných prutů. Začínám si pomalu myslet, že Sardinie je pro mě prokletá. Opravuji poškozenou tyč lepící páskou a doufám, že vadný díl nepraskne v celé své délce. Poté vyrážím na kolo. Jedu směrem na starobylý Thárros a i dnes je to neskutečný boj s větrem. Na rovině při plném záběru nedokáži vyvinout větší rychlost jak 16km/h. Samotný Thárros za mnoho nestojí, ale divokost pobřežních útesů je úchvatná. Odtud pokračuji k Punta is Arútas a dále k městečku Riola. U San Vera potkávám průvod se svatou Madonnou a musím čekat než přejdou. Protože se v průvodu vyskytovali koně i pár volů, musím si dávat několik dalších kilometrů pozor na znečištění silnice. To už ale mířím zpátky do kempu, který je i tentokráte na břehu moře. Západ slunce na pláži je nádherný...
Po jízdě přes Rakousko a Itálii a po 7 hodinové plavbě trajektem jsme dosáhli ostrova jménem Sardinie. Celou cestu nás provázela zatažená obloha a sem tam i déšť, ale v sardinském přístavu Olbii nás vítá sluníčko a vedro. Je sice mokro (zřejmě po celodenním dešti), ale nyní už to na nějaké přeháňky nevypadá. Sestava účastníků zájezdu je panoptikum postaviček jak ze stejnojmenného filmu: většinou důchodci, rodinky s dcerami i bez nich, tlouštíci, bodří hromotluci... až se ptám, co tady dělám já? Kempujeme v Santa Lucii na východním pobřeží asi 1 hodinu jízdy busem z Olbie.
Ráno je v Hartbergu už zase krásně slunečno. Do kempu přijíždí pekař, takže se královsky nacpu a vyrážím směr Eisenstadt. V cestě mi stojí masiv Günsen Gebirge a stoupání do Bernsteinu. Ten je ve výšce jen nějakých 617m, ale kaskáda nahoru-dolů-nahoru-dolů-nahoru z toho udělá docela solidní výšlap, kdy ke konci opět přicházejí na řadu ty nejlehčí převody jaké kolo má. Po sjezdu do Oberpullendorfu je jasné, že kopce jsou za mnou a nastupuje rovina. Ale abych to neměl tak lehké, fouká proti mně poměrně ostrý vítr. Každý kilometr si tak musím vybojovat. Kempuji v Purbachu u Neusiedler See a plánuji odpočinkový den. Ten vyplňuji lehkou projížďkou okolo jezera, kdy část přes Maďarsko vynechávám a zkracuji si trasu převozem lodí do Illmitzu. Celá Neusiedler Radweg tak má v mém podání délku 75km a je to dokonalá pohoda a relax. Nyní už jen odpočívám a nabírám síly na zítřek.
Opouštím Benátky v pozdním odpoledni, abych se ještě do večera malinko posunul směrem k rakouské hranici. Protože opět v této oblasti není žádný kemp, využívám služeb hotelu v San Dona di Piave. Druhý den už uháním nejkratší cestou směrem na Udine. Cesta je poměrně jednotvárná, neboť se jedná o nekonečnou rovinu s horami kdesi daleko na obzoru. A právě k těm mířím. Odpoledne už je horský masiv na dosah a já kempuji v Gamona del Friuli. V noci se zvedl poměrně silný vítr a ráno jsou jeho poryvy až děsivé, nicméně slunce svítí o sto šest. Vyrážím na zteč italsko-rakouské hranice, kterou mám vzdálenou 70km. Jedu údolím řeky Fella a pozvolna stoupám k Tarvisiu. U Pontebba mám další defekt a u náhradní duše se mi vytrhne při huštění ventilek. Ale nakonec je opraveno a pokračuji. Projíždím i několika tunely, abych se před polednem objevil v Tarvisiu. O chvílí později už překonávám hranici a vjíždím na území Rakouska. Okolo Faaker See se dostávám k dalšímu jezeru Wörther See, kde dnes končím.
Další komplet propršená noc, tentokrát na Rechenpassu a deštivé ráno jsou krutou vstupenkou do Itálie. Ale jak sjíždím níž a zajíždím hlouběji do údolí přece jen se to zlepšuje a brzy si už opravdu užívám cyklistiky a nádherných horských scenérií, zalitých sluncem. Jede to hodně dobře z kopce. Navštěvuji Merano a Bolzano a končím u jezera Lago di Caldaro. V celkovém součtu najetých kilometrů jsem překročil hranici 1100km.
Přejezd hranic do Německa byl o poznání náročnější než jsem očekával, takže jsem hned ráno propotil dres do poslední nitky. Sjezd byl o to famóznější. Zato průjezd Chamem byl noční můrou. Následovalo vlnění se po okreskách, zakončené sice neprudkým, ale 4km dlouhým, stoupáním. V Regensburgu jsem se ztratil už po pár stech metrech a nebýt domorodce, který mně zavedl až do kempu, asi bych ho hledal ještě dnes. Seznámil jsem se tu se staršími manželi z Ameriky a dali jsme 2hod konverzaci v angličtině. Z Regensburgu do Donauwörthu jsem zvolil Dunajskou cyklostezku. Sice roviny bylo víc než dost, ale zase mi výrazně nabyla kilometráž. Hledání kempu byl zase zážitek a co hůř večer se přihnala pořádná bouřka a pršelo celou noc. Ráno tedy konečně startuji Via Claudia Augusta. Až do Augsburgu jedu chvíli po silnici, chvíli po nezpevněné cestě a místy je to i dost fádní. Pak ovšem začíná pršet a cyklistika se mění v peklo. Když konečně dorazím do kempu a chci postavit stan, spustí se taková průtrž mračen, že na stanování není ani pomyšlení a jdu bydlet do hotelu. Ujetá vzdálenost: 384km.
Je ale ten člověk podivný tvor: včera jsem sotva pletl nohama a dnes jsem tam říznul dalších 104km. Trochu jsem pojezdil Litovelské Pomoravi (konečně došlo i na foto řeky Moravy) a pak se vydal zase trochu potrápit nohy ve stoupáních do Benkova a do Nedvězí, zřejmě proto abych do kempu nepřijel moc svěží...
Znovu je nádherný slunečný den a já si naplánoval zteč dalšího hradu - Sovince. Že to nebude procházka růžovým sadem mi bylo jasné, ale že mě stoupání Paseckým žlebem úplně zruší jsem vážně neočekával. Ještěže se samotný hrad dobýval seshora. Každopádně jsem mrtvola a do kempu daleko. Zkouším krizi rozehnat kofolou a všema müsli co mám s sebou, ale žádná sláva to není. Alespoň že ta silnice klesá a klesá. Hazím za hlavu všechny vymyšlené trasy a ženu rádoby přímo k Mohelnici. Už zase se mi do cesty staví jeden zákaz vjezdu za druhým a jako obvykle je ignoruji: s MTB vždy nějak projedu. Konečně ATC Morava. Ujetá vzdálenost 114km, stav jezdce - blízko smrti, na kole zjištěn roztržený zadní plášť.
V noci trochu popršelo, ale ráno už sluníčko slibuje tropy. Vydal jsem se zdolat hradby Bouzova. Jak už to u hradů bývá i tento se tyčí na kopci a tak začátek je ve znamení potu a dřiny. Nakonec jsou ale hradby zdolány a hradní pán se musí vykoupit dary. Po opuštění Bouzova zjišťuji jak moc dneska fouká, kolo vůbec nechce jet a slunce peče o sto šest. Haná mě vítá vlnou vražedného vedra, a tak upouštím od záměru dojet až do Šternberka a obracím zpět. Oblékám rukavice, protože začínám mít spálené hřbety rukou. Teploměr ukazuje 32stupňů ve stínu. Do kempu dojíždím opět se 106km na tachometru a vysušený jak treska...
Sjezd z Jeseníků stál za to, atak 60km/h nevyšel jen o chloupek, ale užil jsem si ho i tak. V Dolní Libině mě zlákala nabídka segedínského guláše, a 6 knedlíků zmizelo z talíře rychlostí blesku. Rozjezd byl pak těžký, naštěstí na obzoru už není žádný kopec. Slunce ale peče hezky. Litovelské Pomoraví je spásou díky zalesnění, i když jsou to dneska víc bažiny než les. Končím se 106km a mám celkem dost...
Slunce, slunce, teplo a zase slunce. I když vody je také dost: stále jsem nechápal co znamenají ty zákazové značky s nápisem VODA u Bohuslavic až jsem přijel k jezeru a silnice samozřejmě skrz. V Brníčku mě zastavila cedule s lákadlem na "OFČÍ SÝR" a i když se hospodář nehledal zrovna lehce, kdo může říct jako já, že ochutnal ofčí sýr. Teď jsem zrovna u Mladoňova na samé hranici CHKO Jeseníky s 60km na tachometru a pomalu obracím zpátky do Mohelnice...
Takže první zpráva z první vypravy. Zakempoval jsem a rozhoduji se jestli vyrazit na kolo nebo počkat co bude dělat počasí, zatím moc k ježdění nevybízí.,.
