Ráno po snídani nakládáme kola, balíme věci a ve 12 hodin opouštíme Palau. Přesunujeme se do přístavu v Olbii. Následuje nekonečné čekání na zpožděnou loď. Je 17:45 a náš trajekt s více jak 2 hodinovým zpožděním zvedá kotvy, spoušťí motory a vyplouvá směr italské Livorno. Před sebou máme zhruba 7 hodinovou plavbu a poté transfer přes Itálii a Rakousko do České republiky. Takže sbohem Sardinie...
Dnes nebouráme stany, takže je ráno pohodička. Sluníčko opět svítí na plné pecky. Každý z účastníků zájezdu se realizuje po svém, já jedu (samozřejmě na kole) navštívit "milionářský" přístav Porto Cervo. Najedu 35km vlnící se pobřežní silničkou a jsem tu. Odevšad dýchá přepych a luxusních jachet kotví v přístavišti bezpočet. Některé jsou skutečně milionové; něco, co běžný smrtelník nikdy neokusí. Pomalu se obracím zpátky do Palau. Dávám vale mořskému břehu a mířím na Arzachenu. Nevím proč, ale myslel jsem si že budu hodně stoupat, opak je však pravdou. Nějaké to nahoru se sice objeví, ale není to nic hrozného. Vlastně až do Palau držím rychlost nad 21km/h. Je už zase hrozné vedro, což vynikne o to víc, když vlezu do nějakého klimatizovaného obchůdku při pořizování nákupů. Jsem zpátky v kempu a zbytek dne věnuji relaxu.
Zdá se, že dnes bude opět horko (v 11hod je 26stupňů a šplhá to výš). Začínám návštěvou městečka Santa Teresa di Gallura a mysu Capo Testa. Nádherné divoké útesy jsou to pravé a maják je majestátní korunou. Pak znovu do hor na Bassacutenu a Arzachenu. Potvrzuje se předpoklad vražedného horka, po sérii stoupání jsem propocený do poslední nitky. A aby toho nebylo málo silnice z Arzacheny do Palau je sice maximálně romantická, ale jsou na ní brutalní stojky a stejně brutalní sjezdy. Konečně je tu Palau a kemp Baia Saraceno, kde zůstáváme i následující noc.
Ráno je obloha doslova vymetená, ani jediný mráček nehyzdí její blankytnou vznešenost. Vydávám se do hor a řeším dilema jak obsáhnout dva cíle, které jsou každý na jinou stranu. Zatím jedu směrem na Témpio a k prvnímu cíli, jímž je Valle d'Luna. Než ho uvidím musím vystoupat poměrně brutalní kopec, ale vynaložená námaha je odměněna fantastickým pohledem na chaoticky nakupené žulové balvany. Původně jsem se chtěl odtud vrátit a jet k druhému cíli Costa Paradiso, ale neodolal jsem si Valle d'Luna projet a proto měním plán. Pokračuji na Vignolu. Vysupím si další kopce, sjedu k moři, minu dnešní kemp Baia Blu La Tortuga a fičím k Costa Paradiso. Jedná se o romantické pobřeží červených skal a divokých pláží. Mám už toho dneska dost, a tak až dolů k moři nezajíždím, jen pokoukám zhora a obracím se zpátky...
Začínáme z městečka Osilo ve výšce 650m.n.m. Jako obvykle fouká vítr jako zběsilý, takže sjezdy z kopců, které v potu tváře vyšlapeme, se utopí ve větrných poryvech a je potřeba šlapat i při jízdě dolů. V Nuvi odbočuji na tu delší a náročnější variantu dnešní trasy a jedu přes horská městečka Martis, Laerru, Bulzi a Sédini. Následně se mi do cesty staví uzavírka, ale ignoruji ji a prosvištím až k místní atrakci L'Elefante - skály ve tvaru slona. Následuje romantické Castelsardo s obrovským opevněným hradem. Konečně se mi podaří dostat se i k nějakým nuraghům a udělat fotky těchto kamenných mohyl. Končím kousek od Valledorie v krásném International campeggio.
Díky tomu, že v kempu La Mariposa zůstáváme i další noc, je dnes volný den. Já jedu prozkoumat výběžek Capo Cáccia. Už tradičně příšerně fouká, takže si znovu připadám více jako bojovník s větrnými mlýny než jako cyklista. Ale pobřežní útesy na Capo Cáccia jsou úžasné. Dalšími cíly mé výpravy jsou Torre del Porticciolo a Torre Bantine Sale. U obou strážních věží jsou i krásné pláže, ale je moc větrno na vodní hrátky v moři. Místo toho zastavuji v restaurantu na jídlo a pak se už vydávám zpátky. V kempu zjišťuji, že stan je doslova obalený pískem jak fouká a že písek je doslova všude, kde vůbec může být. Daň za kempování u moře...
Startujeme ze starobylé Bosy opět do krásného slunečného dne. Já jsem se rozhodl pro cestu podél pobřeží, abych si užil výhledů na útesy, moře a pláže. Přestože je tato trasa deklarována jako "lehká", stoupání jsou tu výživná a ve vedru, které panuje, pěkně úmorná. Zjišťuji, že i dnes se docela trápím. Navíc jedu bez vody, protože jsem si ráno v kempu nabral odsolenou a ta se opravdu pít nedá. Zachraňuje mě až Alghero, kde zastavuji v restaurantu na jídlo. Pak se jedu ještě trochu projet a už mířím do kempu La Mariposa, kde při stavbě stanu zjišťuji úplnou destrukci nosné tyče. Oprava se moc nedaří. Stan sice stojí, ale velká sláva to není. Alespoň že zde zůstáváme dvě noci a zítra ho tedy nemusím bourat a stavět znovu.
Stan noc vydržel, tak uvidíme dál. Dopoledne se jedu podívat k Putzu Idu, které je vyhlášené jako ráj plameňáků. Bohužel jezera jsou vyschlá, a tak žádný plameňák není k vidění. Poté dávám horský okruh přes Bonarcado, Santu Lussurgiu (mají tady podobného Krista jako v brazilském Riu) a Cúglieri do Santa Catariny. V kopcích se tentokrát strašně vytrápím, ale sjezd si užiji dosytosti. Zítra se asi budu šetřit, protože dnešní blamáž ve stoupáních byla hrozivá...
Dopoledne přejíždíme autobusem z východního pobřeží Sardinie na západní, takže cyklistika přichází na řadu až po poledni. Ještě než se vydám na kolo, mám další nehodu: tentokrát na stanu. Poryv větru mi složil ještě nepřikolíkovaný stan tak nešťastně, že se mi zlomil jeden z nosných prutů. Začínám si pomalu myslet, že Sardinie je pro mě prokletá. Opravuji poškozenou tyč lepící páskou a doufám, že vadný díl nepraskne v celé své délce. Poté vyrážím na kolo. Jedu směrem na starobylý Thárros a i dnes je to neskutečný boj s větrem. Na rovině při plném záběru nedokáži vyvinout větší rychlost jak 16km/h. Samotný Thárros za mnoho nestojí, ale divokost pobřežních útesů je úchvatná. Odtud pokračuji k Punta is Arútas a dále k městečku Riola. U San Vera potkávám průvod se svatou Madonnou a musím čekat než přejdou. Protože se v průvodu vyskytovali koně i pár volů, musím si dávat několik dalších kilometrů pozor na znečištění silnice. To už ale mířím zpátky do kempu, který je i tentokráte na břehu moře. Západ slunce na pláži je nádherný...
Po jízdě přes Rakousko a Itálii a po 7 hodinové plavbě trajektem jsme dosáhli ostrova jménem Sardinie. Celou cestu nás provázela zatažená obloha a sem tam i déšť, ale v sardinském přístavu Olbii nás vítá sluníčko a vedro. Je sice mokro (zřejmě po celodenním dešti), ale nyní už to na nějaké přeháňky nevypadá. Sestava účastníků zájezdu je panoptikum postaviček jak ze stejnojmenného filmu: většinou důchodci, rodinky s dcerami i bez nich, tlouštíci, bodří hromotluci... až se ptám, co tady dělám já? Kempujeme v Santa Lucii na východním pobřeží asi 1 hodinu jízdy busem z Olbie.
