Via Claudia Augusta - závěr

Expedice po trase Via Claudia Augusta je u konce. Jak celou cestu zhodnotit? Jednoznačně se jednalo o zatím nejextrémnější podnik v historii mých cykloturistických aktivit. Výprava mi dala v míře více než vrchovaté okusit, jaké to je být odkázán pouze sám na sebe. Potkal jsem spoustu skvělých lidí, získal několik nových přátel, ujistil se o tom, že jsem schopen se v zahraničí domluvit a poradit si se situacemi, do kterých se v normálním životě nedostanu. Počasí mě občas pěkně potrápilo. V Německu mě 36hodinový vytrvalý déšť uvěznil na celý den v Landsbergu; když jsem v dešti dojížděl do italského Spresiana, byla nedaleká Padova zatopena vodou; bouřka v Rakousku, kterou jsem přečkal na autobusové zastávce, odstavila na několik hodin dodávky elektřiny v oblasti, kterou jsem projížděl. Ale zážitky, které jsem si z této cesty přivezl už zůstanou navždy v mé paměti ať už jsou to ty o báječné cyklistice, nebo ty o překonávání překážek a obtíží. Co se týče vlastní Via Claudia Augusta, jedná se skutečně o velmi pěknou dálkovou cyklotrasu. Značení je v každé ze zemí, kterými vede poměrně dost různorodé. V Německu jsou to klasické směrovky a značky na sloupech. v Rakousku také, ale je jich poměrně méně, zato jsou doplněny žlutými šipkami s textem "Via Claudia Augusta" přímo na vozovce. V Itálii vede trasa po úplně fantastických cyklostezkách zcela mimo běžné silnice a značení je realizováno podobně jako v Rakousku přímo na asfaltovém koberci symbolem kola s šipkami. Klasických značek Via Claudia Augusta je pomálu, vesměs jsou nahrazeny informačními tabulemi, informujícími o historii místa, kde se cyklista zrovna nachází a mapkou dalšího průběhu trasy, včetně kilometráže a záchytných bodů. V závěrečné části trasy směrem k Benátkám se značení Via Claudia Augusta zcela ztrácí a ubývá i speciálních cyklostezek. S kempy jsem měl problém jedině v Itálii, kde jich je poměrně málo a jsou často obsazené. Stalo se mi to u Lago di Caldaro v kempu Gretl am See, kde mě recepční pakovala pryč už od brány a podobné to bylo i u Lago di Caldonazzo, ale tady jsem místo nakonec našel. V Itálii byly také největší problémy domluvit se anglicky, a to jak v kempech a hotelech, tak i v obchodech. A Benátky coby zlatý hřeb cesty? Pro cyklistu není dosažení města na laguně tak docela bez problémů, neboť most Ponte della Libertá spojující Benátky s pevninou je motorway a cyklisté tudy nesmí. Je nutno se na most dostat z boku a jet po chodníku. S parkováním kola jsem zde neměl sebemenší problém a odstavil jsem ho v "bicycleta garage". Město samotné je "romantické", ale těch turistů ve všech masově zpropagovaných bodech jako např. Ponte di Rialto a dalších bylo na můj vkus skutečně příliš. To raději sednout si v některé z uliček či náměstíček mimo hlavní turistickou trasu do pizzerie na tu zaručeně pravou italskou pizzu a capuccino. Také obchůdky v těch zastrčenějších koutech města mají daleko působivější atmosféru a neopakovatelné kouzlo oproti těm na hlavní promenádě. Ale samozřejmě každému se líbí něco jiného a nechci nikomu vnucovat svůj pohled na věc. Ale zpátky k cyklistice. Pokud vás zájímá statistika jednotlivých etap, zpracoval jsem následující tabulku:



Co se týče "technických problémů" měl jsem 3x defekt na zadním kole (1x Německo 6.den, 2x Itálie 12.den a 15.den). V Itálii mi upadla gumová objímka u předního nosiče, čímž došlo k jeho uvolnění - opraveno pomocí pružného obinadla. Jinak se cesta obešla bez závažnějších obtíží. A to je vše. Celý cestopis, den po dni, si budete moci v dohledné době (jakmile zpracuji všechny podrobnosti a fotografie) přečíst na mých webových stránkách http://www.ludeks.wz.cz.

Doma

Asi nemá cenu popisovat jízdu z Břeclavi do Brna, snad jen že jsem nezmokl. Přitom už od samého rána to vypadalo, že nic jiného než jízda v dešti mě nečeká. Jsem tedy zpátky doma. Celkem jsem za uplynulých 21 dní najel 2347km. Někdy to byla nádhera, někdy drsný boj. Shrnutí celé expedice a nějakou tu statistiku přidám v dalším příspěvku. Chtěl bych současně poděkovat všem, kdo mě podporovali, třeba jen zasláním SMS. Je to úžasné povzbuzení, když jste sami stovky kilometrů od domova. Takže díky vám. A tady ještě přidávám obrázky mého stroje, který to celé se mnou absolvoval a vydržel...

Zpátky v Česku

V noci zuřila strašná bouřka, která mi dokonce vytrhala některé kolíky poutající stan. Ráno prší a prší. Moc nadějně to na obloze nevypadá. Stanovuji si 10hodinu jako hraniční: pokud přestane pršet jedu, pokud nepřestane zůstávám. V 9.30 je po dešti, a tak bleskově balím a dávám se na cestu. Obloha je ocelově šedá a hodně ostře fouká. Přede mnou jsou hrozivé černé mraky. Nedělám si moc velké naděje, že by dojezd do Česka byl za sucha a bojím se abych nenajel do bouřky. Prvních 40km je skutečně drsných, vítr mi nedaruje ani metr zadarmo a neustále lehce poprchává. Dokonce zvažuji alternativu odbočit na Bratislavu a dojet domů vlakem. Pak ale přece jen překonávám Donaubrück a mířím k hraničnímu přechodu Reintal-Poštorná. Je vzdálený cca.75km. Kupodivu obloha se začíná vyjasňovat a vykukuje i slunce. Jen ten vítr je tu pořád. U Hohenau jsem už dokonce optimista v otázce zmoknutí. Krátce po 16hod překonávám hranici a jsem zpátky v ČR. Mám toho ale dost. Když v Břeclavi zjišťuji, že kemp Pod zámkem již neplní svou funkci a je nepoužitelný, dlouho neotálím a končím v ubytovně na zimním stadióně. Zítra mi zbývá dojet posledních pár desítek kilometrů domů, už se moc těším...

Blíž a blíž domovu

Ráno je v Hartbergu už zase krásně slunečno. Do kempu přijíždí pekař, takže se královsky nacpu a vyrážím směr Eisenstadt. V cestě mi stojí masiv Günsen Gebirge a stoupání do Bernsteinu. Ten je ve výšce jen nějakých 617m, ale kaskáda nahoru-dolů-nahoru-dolů-nahoru z toho udělá docela solidní výšlap, kdy ke konci opět přicházejí na řadu ty nejlehčí převody jaké kolo má. Po sjezdu do Oberpullendorfu je jasné, že kopce jsou za mnou a nastupuje rovina. Ale abych to neměl tak lehké, fouká proti mně poměrně ostrý vítr. Každý kilometr si tak musím vybojovat. Kempuji v Purbachu u Neusiedler See a plánuji odpočinkový den. Ten vyplňuji lehkou projížďkou okolo jezera, kdy část přes Maďarsko vynechávám a zkracuji si trasu převozem lodí do Illmitzu. Celá Neusiedler Radweg tak má v mém podání délku 75km a je to dokonalá pohoda a relax. Nyní už jen odpočívám a nabírám síly na zítřek.

Napříč Rakouskem

Od Wörther See jsem se vydal po silnici, kopírující dálnici do Grazu. Pokud to jde využívám cyklostezek, jinak ale jedu normálně po silnici, provoz zase není tak hustý, aby mi dělal vrásky. Ve Völkermarktu si kupuji novou duši za tu zničenou, abych měl větší pocit klidu. Za Griffenem pak přichází první vrchařská prověrka a první propocený dres. O 30km dál začíná v Twimbergu stoupání na Packsattel, jenž je ve výšce 1169m a je to nářez jako hrom. Sjezd dolů do kempu v Pichlingu je pak letem střemhlav. Druhý den se odsud vydávám dál. Objíždím Graz a houpavými okreskami se přibližuji Gleisdorfu. Počasí se začíná kazit. Jsem v Grosspesendorfu, když začíná průtrž s hromy, blesky a kroupami. Po hodinovém běsnění mohu dál. Končím v Hartbergu už opět s deštěm nad hlavou a s ne zrovna veselou náladou.

Začátek cesty domů

Opouštím Benátky v pozdním odpoledni, abych se ještě do večera malinko posunul směrem k rakouské hranici. Protože opět v této oblasti není žádný kemp, využívám služeb hotelu v San Dona di Piave. Druhý den už uháním nejkratší cestou směrem na Udine. Cesta je poměrně jednotvárná, neboť se jedná o nekonečnou rovinu s horami kdesi daleko na obzoru. A právě k těm mířím. Odpoledne už je horský masiv na dosah a já kempuji v Gamona del Friuli. V noci se zvedl poměrně silný vítr a ráno jsou jeho poryvy až děsivé, nicméně slunce svítí o sto šest. Vyrážím na zteč italsko-rakouské hranice, kterou mám vzdálenou 70km. Jedu údolím řeky Fella a pozvolna stoupám k Tarvisiu. U Pontebba mám další defekt a u náhradní duše se mi vytrhne při huštění ventilek. Ale nakonec je opraveno a pokračuji. Projíždím i několika tunely, abych se před polednem objevil v Tarvisiu. O chvílí později už překonávám hranici a vjíždím na území Rakouska. Okolo Faaker See se dostávám k dalšímu jezeru Wörther See, kde dnes končím.